MM Miloš Macourek
Vím, že tady prezentovat xxx let starou diplomovou práci, je dost neaktuální, ale... pohádky Miloše Macourka jsem tvořila opravdu s láskou, a prožívala jsem i každé slovo v textové části, což bývá u tvůrčích diplomek to méně atraktivní. Zadání jsem si vybrala rozsáhlejší proto, že jsem na díle M. M. pracovala již několik let před tím, a chtěla jsem toto téma dostatečně vyčerpat. I když to byla dřina a často frmol na poslední chvíli, od té doby jsem se nevěnovala ničemu tak hluboko, tak dlouhou a s takovým nadšením. Prostě jsem zapadla do "procesu" a na humor už nezbývá tolik času:-). Teď bych výsledek práce chtěla představit i Vám.
Pokud to nechcete číst celé,
NA KONCI TOHOTO TEXTU JSOU JEDNOTLIVÉ POPISY K ZAHRADĚ, SEDMÉ HLAVĚ A KLUBKU..., JEJICHŽ VÝTVARNÉ ZPRACOVÁNÍ NALEZNETE V NÁSLEDUJÍCÍCH STEJNOJMENNÝCH SEKCÍCH.
TEXTOVÁ ČÁST DP:
Edice pohádek Miloše Macourka: Zahrada, Sedmá hlava a Klubko, kočka a pletací dráty
Diplomovou prací končí studium na vysoké škole. Měla jsem však to štěstí si díky ní splnit také svůj velký dětský sen. Když jsem byla malá, pokoušela jsem se často ilustrovat své oblíbené dětské knížky a vůbec mi nevadilo, že už vlastně oilustrované byly. Představovala jsem si příběhy napsané v nich zase trochu jinak a líbilo se mi je ztvárňovat po svém. Pak jsem své ilustrace porovnávala s těmi, co už v knížkách byly.
Víc než klasické pohádky nebo dobrodružné romány jsem měla ráda všechno veselé ze života a tak se v mé knihovničce nacházely dětské básničky Jiřího Žáčka, povídky Jiřího Suchého a pohádky Astrid Lindgrenové, spoustu knížek o přírodě a cokoliv o zvířatech. Nechyběla tu ale ani klasika, a tak se tu potkávaly strašidelné Andersenovy Pohádky s Neplašte nám švestky od Michala Černíka, Děti kapitána Granta s Rózou, strážným strašidlem a Pavián mezi lidmi s Babičkou. Všemu tomu vévodil Miloš Macourek, o kterém můžeme říci, že ve své tvorbě zahrnuje naprosto všechno.
Proč zrovna Macourek?
Miloše Macourka jsem si vybrala nejen proto, že to byl v dětství můj nejoblíbenější autor, ale hlavně pro jeho neuvěřitelnou fantazii. Zároveň jsem chtěla porušit pravidlo, že všechny jeho ilustrace vytváří pan Adolf Born. Velice si ho vážím, ale často mi bylo trochu líto, že Macourkovy texty neilustruje také někdo jiný. Vždyť při této práci se musí nejeden ilustrátor vyřádit! Tuto domněnku mohu po skončení práce s čistým svědomím potvrdit. Práce byla velice příjemná a svou fantazii jsem mohla nechat působit jak bylo libo. Macourek to prostě umožňuje, neexistují u něj žádné mantinely. Někdy jsem se do práce ponořila tak, že jsem se svým obrázkům v hlubokém zápalu tvořivosti sama nahlas smála. Pocítili to jistě i mí sousedé, kteří zřejmě od té doby pochybují o mém zdraví.
Již od října 2001 jsem ilustrovala v rámci předmětu Ilustrace a grafika pod vedením docenta Josefa Mištery Macourkovy pohádky. Můj záměr byl vytvořit edici, přičemž jednotlivé knížky o rozměrech 14x14 cm by obsahovaly jednu Macourkovu pohádku o zvířeti z knížky Živočichopis. Každá z nich by byla celobarevná a měla by jinou barvu podle druhu konkrétního zvířete, takže by jejich hřbety tvořily v knihovně barevné proužky. Typografie je řešená autorským písmem, ilustrace černou tuší s plochami vykrytými třetí barvou. Tuto edici zatím nepokládám za celistvou, protože jsou hotovy pouze tři pohádky, žlutá Žirafa, modrá Moucha a okrová Želva. Hodlám na nich pokračovat a v přípravě je zelená Slepice. Asi rok po započatí této práce Miloš Macourek zemřel. Rozhodla jsem se proto jeho tvorbu zahrnout do své diplomové práce a po konzultacích s docentem Josefem Mišterou jsem dospěla k tomuto závěru.
1. MILOŠ MACOUREK
„Jedné jiskřivé noci, 2. prosince 1926, Vánoce byly
už přede dveřmi a pořád se ještě rozmýšlely, jestli
mají zazvonit, nebo zaklepat, zkrátka a dobře té
jiskřivé noci porodní čáp Alfréd konečně dorazil
do Kroměříže. Nesl v uzlíku žirafí mládě, promrzlé
vám bylo na kost, špinavé od sazí a otlačené od
popruhů. V teplé místnosti ještě za tepla dostalo
jméno Miloš. Váhu doma neměli a tak se nesmíte
divit, že si ničeho nevážil. Už ve škole pořád jenom
psal básničky a, považte, pokoušel se překládat
Apollinaira, no jsou takové případy. Po kom ten
kluk je? říkal žirafí tatínek Alois, všichni v rodině
jsou notáři a on nikomu ne a ne padnout do noty. Haj hou.“
(Tomáš Baldýnský)
Miloš Macourek se narodil 2. prosince 1926 v Kroměříži. Studoval na gymnáziu ve Frýdku Místku, ale to bylo v roce 1948 s dalšími českými školami uzavřeno. Po pokusech pokračovat na ostravské hudebně-dramatické konzervatoři vyrazil do praktického života a vystřídal řadu zaměstnání. Byl skladníkem, stavěčem kulis, dělníkem v tiskárně.
Ačkoliv neměl patřičné vzdělání, přes redaktorskou práci v nakladatelském družstvu Máj se nakonec stal lektorem a později vedoucím katedry literatury a umění Ústřední školy odborů v Měšicích u Prahy, což svědčí o jeho talentu a ještě víc o píli a vytrvalosti.
Svůj první scénář napsal ve dvaatřiceti letech a můžeme ho zde citovat celý: „Kupujte uhlí včas!“ Tento reklamní slogan je v jeho tvorbě nejméně macourkovským, ovšem nejlukrativnějším kouskem. Ačkoliv se později stal nejlépe placeným českým scénáristou, už nikdy se na stovku za slovo nedostal.
Na začátku jeho díla stála poezie. První jeho sbírka měla pro povahu Macourkova vidění charakteristický název: Člověk by nevěřil svým očím. Všechno, co poté napsal, mohlo by se jmenovat podobně: je to pohled básníka, jenž vidí vše jako poprvé, vidí svět jako zázrak. V tu dobu začínalo to, co později nazval deseti nejšťastnějšími léty svého života.
Dařilo se mu všechno, na co sáhl. V čerstvě založeném divadle Na Zábradlí se sešel s Janem Grossmanem, Václavem Havlem a tvůrcem Černého divadla Jiřím Srncem. Jan Werich pro představení To jsou věci načetl jeho pohádky. Za dvanáct let, kdy do Prahy přijel jako vyhozený student gymnázia se propracoval mezi českou intelektuální smetánku. Vybudoval si zde několik životů – kromě toho literárního a divadelního to byl hlavně život výtvarný. Macourkův otec měl velkou sbírku obrazů a Miloš chtěl být dlouho malířem. Takže není divu, že se brzy v Praze pohyboval v blízkosti Jana Zrzavého, Františka Tichého, Zdeňka Seydla a přirozeně i Adolfa Borna (jeho článek o Bornovi se jmenuje Bornografie).
K filmu se přiblížil pomalu a opatrně. Barrandov neměl mezi pražskými intelektuály dobrou pověst, zvlášť pro člověka, který se přátelil s Jiřím Kolářem a Skupinou 42. Přesto, když ho v roce 1962 oslovil kolega básník a šéf dramaturgie Ladislav Fikar, nabídl prst animátorům, pak ruku Oldřichu Lipskému. Macourek se sice nedostal ani do titulků, ale ptáček už byl lapen. Ke konci života v temnějších náladách občas litoval, že si s filmem kdy začínal.
Miloš Macourek byl „poslušný“. V jeho filmografii najdeme jen pár animovaných filmů, v nichž se kromě fantazie projevuje ještě jeho osobnost. Jak si opatřit hodné dítě nebo Ze života ptáků si dneska už jen málokdo vybaví. Stejně jako snad jediný film, jíž se Macourek vyjadřoval k politické situaci. Byl to krátký animovaný film Úvodní slovo přednese, který podle jeho námětu natočil v r. 1964 Břetislav Pojar. Byl tak poslušný, že si na něm vynutili báseň o Ronaldu Reaganovi a referát „Před sjezdem KSČ“ otištěný ve světě práce v r. 1976. Je třeba si uvědomit, že i to nejhorší, co kdy v životě vymyslel, ční svou imaginací vysoko nad ostatními.
V jeho filmové tvorbě nenajdeme nic tak působivého jako jsou knižní pohádky a povídky o zvířatech nebo divadelní Hra na Zuzanku. Jeho svět za zrcadlem je prostý, ale kouzelný, celistvý, neboť zvířata i věci jsou v něm živé jako lidé, tvoří s nimi
přirozené společenství. Jeho bajky shrnuté do Živočichopisu se od básní liší vlastně jenom tím, že nejsou psány veršem, styl založený na souřadném souvětí, oproštěný, jako by šlo o báseň, však prozrazuje, že máme před sebou svérázný básnický útvar.
Po letech, kdy se už z básníka změnil v “pouhého filmového profesionála“ říkal, že povinností scénáristy je sloužit režisérovi. Byl scénáristou Václava Vorlíčka (vytvořil s ním filmy Happy end, Kdo chce zabít Jessii?, Muži z prvního století, Pane, vy jste vdova!, Dívka na koštěti, Jak utopit doktora Mráčka?, Bouřlivé víno), a Oldřicha Lipského (Zabil jsem Einsteina, pánové, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Slaměný klobouk, Šest medvědů s Cibulkou, Cirkus v cirkuse). Nutno přiznat, že jakkoli jsou Macourkovy filmy vždy kompromisem imaginace a poslušnosti, v těch Vorlíčkových imaginace nad poslušností převládá.
Za zvláštní pozornost stojí film Happy end, film začínající pod gilotinou; hlava vraha se posadí zpátky na krk a příběh se odvíjí nazpět až ke kolébce. Sled neuvěřitelných gagů, humor, který vyvolávají dialogy, v nichž odpovědi předcházejí otázkám a my sledujeme dva toky významů, dopředu a dozadu. Je to mistrovská práce náročná pro autora i pro diváka. Dialog je psán tak, aby dával smysl v obou směrech.
Macourkova vysokoobrátková fantazie boří strukturu vyprávění, vyžaduje dokonce vlastní filmovou řeč a tlačí film do tak zběsilého tempa, že i po třiceti letech působí naprosto svěže a moderně. Americké crazy-komedie vycházejí z grotesek, ale Miloš Macourek byl básník a inspiroval se mnohem více dadaisty – Alfrédem Jarrym, Tristanem Tzarou a Jacquem Prévertem. Jeho příběhy připomínají spíš surrealistické automatické texty. Sám říkal, že se řídí jediným pravidlem: „každá scéna musí být zajímavá“. Byl mu cizí patos a neměl rád slova o velkém umění. Věřil v řemeslo, odmítal neprofesionalitu.
Jeho kolegové poukazují na jeho eruptivní způsob práce, Macourek neúnavně střílel jeden nápad za druhým, zahazoval je, znovu sbíral, oprašoval, hádal se, zuřivě oponoval a přicházel s řešením. Bylo to inspirující, vyčerpávající a emotivní. Václav Vorlíček o něm říkal, že byl „hrozný vztekloun“, a že jednou dokonce během obzvláště žhavé diskuse „prokopl dveře od skříně“.
Po návratu z Moskvy a po sepsání diskusního příspěvku pro sjezd Svazu dramatických umělců Miloš Macourek usoudil, že sranda v Čechách skončila a tak uprchl do světa pohádek. Jeho poslední film, který lze považovat za nadprůměrný, je Což takhle dát si špenát? Ale i když výsledné produkty byly někdy spíše komerční, jindy i nepříliš povedené, jeho vklad do nich byl vždy profesionálně kvalitní a nápaditý.
Vykoupením byly pro něj pohádky a animované filmy, které vytvářel s Adolfem Bornem a animátorem Jaroslavem Doubravou. Z tohoto přátelství vzešli i nesmrtelní Mach Šebestová se psem Jonatánem.
Macourek postupně plynul s proudem a workoholicky rozmělňoval své dílo v pokračováních Arabely, Bambinotech a Křečcích v noční košili. Začínají zde převládat náměty vyloženě kruté a jejich ústředním tématem je manipulace s lidmi.
Devadesátá léta strávil terorizován trhem – pracoval na zakázkových pohádkách, úspěch Arabely, kterou považoval za své nejprofesionálnější dílo, byl donucen rozmělnit ještě více v megalomanském šestadvacetidílném pokračování. I těch pár světlých momentů při spolupráci s mladými režiséry (F. A. Brabec, Roman Vávra) dokázalo něco pokazit. Tím posledním v řadě ponížení, kterými musel projít, byl film Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko. Tento film byl poslední zoufalý pokus o autorský film, o návrat poezie a humoru. Dal vsázku všechno, co mu zbylo, co miloval.
Pokud jsem se zmínila o jeho prvním díle v podobě reklamy na uhlí, nemohu opomenout ani to poslední dokončené, což byl opět nemacourkovský text plakátu pro ministerstvo zahraničí vydávaného k zasedání NATO na podzim 2002.
Miloš Macourek zemřel 30. září 2002. Ačkoliv byl zcela jistě nejvýraznějším scénáristou českého filmu posledních třiceti let a zároveň největší scénáristickou hvězdou, jakou jsme kdy měli, sešlo se na jeho pohřbu jen pár desítek věrných.
„S Milošem Macourkem jsme se potkali před rokem 1960. Psal tehdy články a úvahy o karikatuře a laťku kvality v tomto oboru se mu podařilo posunout hodně vysoko. Naše přátelství a spolupráce trvaly déle než čtyřicet let. Miloš byl geniálním spisovatelem, v jehož knihách se spojovala brilantní groteska s inteligentním poučením o hodnotách života. V dětských knihách to bylo vždy jemně řečeno. Lidé a zvířata byly rovnocennými partnery a porušení tohoto vztahu nebo jakýkoli jiný nepěkný čin byl Milošem podán záměrně nepedagogicky, spíše groteskně. Ovšem každé inteligentní dítě si uvědomilo, že zrada na kamarádovi nebo zvířeti je to nejohavnější v životě každého z nás“.
(Adolf Born)
2. INSPIRACE
Inspiraci pro mou práci sbírám především ve všedním životě pozorováním běžných jevů kolem nás. I když je velmi přínosné cestovat a sledovat umění v nejslavnějších světových galeriích, jsem přesvědčená, že není nutné pro inspiraci a za kvalitním výtvarným uměním jezdit daleko. Proto jsem si také ke své diplomové práci vybrala texty Miloše Macourka, jenž dokázal ukázat krásu obyčejného světa.
Inspiruji se též na výstavách, a to převážně současného umění. Jsou takové, které ve mne přetrvávají ještě dlouho po jejich skončení. Jednou z nich byla výstava Umění zastaveného času, která mapovala českou výtvarnou scénu z let 1969-1985. Byla putovní a bylo ji možno shlédnout v Praze, pak v Brně a nakonec na jaře roku 1997 ve Státní galerii výtvarného umění v Chebu. Z katalogů k této výstavě čerpám dodnes.
V poslední době mne rovněž zaujala tvorba Josefa Konvičky, Václava Balšána, Jakuba Špaňhela, Michala Rittsteina a Františka Hodonského.
Hodně mne ovlivnila výstava Dětská ilustrace, která se konala v Praze v Císařské konírně na Pražském hradě v prosinci roku 1997.
Mí první učitelé kresby byli právě čeští ilustrátoři dětských knížek. Aniž bych si to uvědomovala, už v dětství jsem nadšeně prožívala fakt, že zrovna v Čechách žije tolik kvalitních autorů. Jejich výběr byl nekonečně rozsáhlý, každý měl svůj osobitý styl, všichni kreslili a malovali zcela rozdílně. To mi umožňovalo vybírat si knížky podle toho, v jakém jsem se zrovna ocitala rozpoložení, jaký jsem měla při ruce materiál, kolik jsem měla času, ale hlavně, z širšího pohledu, kolik mi bylo let. Mí první učitelé byli Josef Lada a Helena Zmatlíková. Vyhovovala mi pevná forma jejich rukopisu. Posléze jsem začala objevovat volnější, leč stále ještě pevnou kresbu Jiřího Kalouska, Zdeňka Mézla, Zdeňka Seydla, Adolfa Borna. V té době mě trochu mrzelo, že mé práce končí v koši a v lepším případě alespoň ve sběru na starý papír, a proto jsem chtěla začít tvořit něco, co má trvalejší hodnotu a vyšší funkci. Na své oblíbené knížky jsem tedy začala vymýšlet nové kabátky a tím mě začaly zajímat knižní přebaly. Tímto jsem se také pomalu, ještě nevědomky, dostala k písmu a typografii: moc se mi líbily knížky od Milana Kopřivy. Brzy nato se dokonce dostavily první úspěchy: Pověřili mne péčí o naší pionýrskou kroniku! Byla jsem šťastná jako nikdy v životě!
Když mi bylo asi dvanáct, začala jsem snít o práci ilustrátora, jenže v rodině, kde se divili, po kom jsem to jen mohla zdědit, to znělo spíš jako časté přání stát se kosmonautem. Začaly se mi líbit knížky ilustrované volněji: Petrem Pošem, Stanislavem Dudou, Miroslavem Jágrem, Jiřím Šalamounem. Po formální stránce jsem začala „objevovat“ a obdivovat Zdeňka Smetanu. Kdo mě ale v tuto dobu fascinoval, a fascinuje mě dodnes, je Václav Kabát, a to pro jeho uvolněnou a přitom čistou kresbu tuší a perem. Začala jsem si též všímat animovaného filmu, co se týče tvorby jako takové. Pamatuji si, že úplně poprvé mne takto uchvátil Edudant a Francimor Vratislava Hlavatého. Pak přišel Jiří Bárta, Jan Švankmajer a další.
Když jsem studovala na Výtvarné škole Václava Hollara a výtvarné umění jsem začala soudit více z profesního hlediska, „seznámila“ jsem se s dalšími tvůrci, které jsem do té doby buď neznala nebo jsem jejich práci nedokázala tolik ocenit. Úplně nový byl pro mne František Skála Jr., Petr Sís a Eliška Konopiská. Jejich kresba mne natolik zasáhla, že se nebojím jimi ovlivňovat a inspirovat dodnes.
Druhým příkladem toho je Květa Pacovská, která mne vždy oslní jak svým plošných vyjadřováním, tak prostorovou tvorbou. „Znovuobjevila“ jsem též Daisy Mrázkovou. Ráda porovnávám, co se mi líbilo v dětství a co se mi líbí spíše teď. Myslím, že je to pro tvořícího člověka velmi důležité, a zvlášť tehdy, tvoří-li pro děti.
Tito všichni zasáhli do mého výtvarného projevu. Nebráním se tomu. Naopak bystrý pozorovatel to může na některých mých ilustracích odhalit.
3. PRAKTICKÁ ČÁST A TECHNICKÉ PROVEDENÍ
Než jsem se rozhodla vytvořit zrovna tyto tři pohádky, musela jsem dlouho přemýšlet, protože jsem jich měla vybraných mnohem víc. Chtěla jsem, aby každá byla o něčem jiném, ale zároveň mohly spolu tvořit celek. Velice mě lákal mimo jiné Mandril, což je opičák s červeným zadkem, který si sedl na natřenou lavičku a ještě ho podvedl papoušek. Snad se k této pohádce někdy vrátím.
První pohádka Sedmá hlava vychází z klasických pohádek o dracích, je černobílá a tím dodává větší atmosféru kinoautomatu, druhá pohádka Zahrada je místy lyrická, což potvrzuje, že Miloš Macourek byl spíše básník než spisovatel a třetí pohádka Klubko, kočka a pletací dráty je tak trochu ze života, o umíněné kočce a domácích věcech denní potřeby.
Nápady mohl sypat z rukávu s obdivuhodnou lehkostí, ale když usedl k psaní, každému textu věnoval péči tak mimořádnou, že v něm nakonec zbylo jenom tak málo slov, kolik bylo nezbytné. Když připravoval publikace o milovaných kreslířích Duboutovi a Steinbergovi, psal k nim úvod tak dlouho, až zbyl kratičký skvost. Miloš Macourek měl tedy opačný způsob psaní než ostatní autoři. Ti obvykle mají textu více, čím déle píší. Tím však je moje práce podobná té jeho, jelikož také pořád dokola své kresby zjednodušuji.
Také těmto definitivním verzím předcházelo množství skic a i tady bylo nutné je zjednodušit. Pouze u panoramatického leporela se ukázal pravý opak, kdy jsem si uvědomila, že tyto knížky sice vypadají jednoduše, ovšem brzy se ukázalo, že při jejich vytváření je potřeba disponovat obrovskou dávkou logiky.
Tyto pohádky jsem vybírala s přihlédnutím na technické řešení. Bylo potřeba, aby forma odpovídala obsahu. Také materiál, barvy i samotnou kresbu jsem řešila podle daných témat. Záměrně jsem si určila takové způsoby práce, k jejichž řešení je potřeba odlišných druhů myšlení. Sedmá hlava je přísně rekonstruovaná, od základu promyšlená. Při jejím řešení jsem si kreslila plánky a psala následující sledy práce. U Zahrady jsem naštěstí brzy po prvních pokusech stejného postupu k dosažení cíle jako u předchozí pohádky usoudila, že mi nezbývá nic jiného než k řešení dojít metodou pokusu a omylu, což se záhy osvědčilo, protože jsem se tak rychleji zorientovala v problému a již na třetí stránce jsem pracovala celkem suverénně. Klubko, kočku a pletací dráty jsem vytvářela zcela volně, intuitivně, tedy vhledem.
Protože jsem se zabývala hned třemi zadáními najednou, mohla jsem podle potřeby přeskakovat z jednoho objektu na druhý. Například při zasychání jedné práce jsem se mohla věnovat další, nebo prostě jsem vytvářela zrovna to, na co jsem měla větší chuť. S tímto „přebíháním“ jsem počítala již od samého začátku a tím také odpovídám na otázku, proč jsem si vybrala rozsáhlejší zadání.
3. 1 SEDMÁ HLAVA
Vlastnímu vytvoření kinoautomatu Sedmá hlava předcházelo vyřešení různých technických záležitostí. Mimo materiálních okolností jsem si neustále skicovala mapy a plánky a vymýšlela směry toku textu. Kinoautomat se skládá ze 131 obrázků.
Důležité bylo též ryze nevýtvarné domyšlení textů k pohádkám, tedy jednotlivých odnoží, kterým jsem dala pracovní název s e k c e a rozdělila je do jednotlivých oddílů. Jak jsem se již výše zmínila, Macourkovy pohádky jsem četla od raného dětství a nyní na jeho ilustracích pracuji přes dva roky. To způsobuje, že jsem získala některé mluvnické obraty, jenž jsou typické právě pro něj a dovolila bych si napsat, že jsem si zčásti osvojila jeho styl psaní i myšlení. Záleželo mi také na tom, aby jednotlivé příběhy nebyly na sebe „našroubované“. Hlavní část kinoautomatu je páteř, ovšem to není původní Macourkova pohádka. Mým záměrem při dopisování konců textů bylo, aby čtenář nepoznal, co jsem napsala já a co pan Macourek.
Co se týče kreseb, používala jsem černou tuš, špejle, dámská perka, štětce a místy jsem použila monotypy ze zmuchlaných papírů. Pomáhala jsem si bílým korektorem, přelepováním a znovudoplňováním určitých částí. Pro konečnou verzi jsem použila pro potřebnou čistotu a snadnější manipulaci xerokopie těchto kreseb na hlazeném kartónu.
Přestože střídání bílých a černých ploch navozuje pocit plošnosti, pokusila jsem se do ilustrací vnést prostorovost tím, že jsem okolí některých nakreslených objektů vybarvila celé, tudíž jsem je „utopila“ v dálce, kdežto u jiných jsem nechala tenký okraj pro iluzi většího tvaru, tedy blízkosti.
Kresby jsem pojímala jednak ryze abstraktně s částečným přihlédnutím k textu, jednak konkrétně, přičemž u těchto jsem se zabývala někdy detailem a jindy ztvárněním celkového objektu.
Pro text jsem zvolila českou verzi jednoduchého, leč elegantního písma Helvetica Narrow a celkovou typografii jsem prováděla v programu Adobe Illustrator, verze 8. Chtěla jsem, aby korespondovala s ilustracemi, proto leckde zasahuje do textu, ovšem tak, aby se navzájem nerušily. Typografickými hrátkami jsem chtěla podpořit Macourkovu rytmizaci slov a vět.
Po okopírování jsem jednotlivé ilustrace, čtverečky o rozměrech 95 mm vyřezala a nalepila na lepenku, která je z jedné strany černá. Všechny ilustrace jsem pak oblepila plátnem na požadovanou velikost 85 mm a spojila v kinoautomat. Rozvětvený tvar kinoautomatu může volně evokovat tvar draka a jeho krků.
Sedmá hlava má i svou interaktivní počítačovou verzi na CD.
3.2 ZAHRADA
Obsah této pohádky navazuje na mé předchozí aktivity. V červnu 2003 jsem se zúčastnila workshopu v Sorkově u Chebu a posléze výstavy v Karlových Varech k celostátnímu projektu Právo na krajinu. Vznikly kresby drátem o různých tloušťkách na sololitových deskách jako výraz dnešní zcivilizované krajiny. Pak jsem v akademickém roce 2003/2004 začala navštěvovat hodiny malby u paní docentky Naděždy Škardové, kde jsme shodou okolností dostali za úkol vytvořit cyklus obrazů na téma Zahrada. Paní docentka mne podpořila v propojení tohoto zadání s mou předchozí tvorbou za účelem vyčerpání tématu. Byla jsem toho plná a jak zahradou, tak dráty jsem se chtěla zabývat i nadále. Výsledkem byly olejové obrazy protkané drátem.
Zahradu jsem si také vybrala do této práce. Mimochodem však také pro již výše zmíněnou lyričnost a také proto, že Zahrada nabízí prostorovost, kterou lze vhodně využít na všech deseti stránkách panoramatického leporela.
V této části diplomové práce jsem používala při technickém řešení různě silné kartóny a vystřídala jsem spoustu druhů lepidel, což bylo pro toto zadání nejdůležitější. Nakonec jsem používala tři, Herkules, tyčinkový Kores a speciální lepidlo pro modeláře. Jak jsem se již zmínila, tato práce nemohla vzniknout jinak než pokusem a omylem, což byl pro mne mnohem kreativnější způsob než opakované propočítávání úhlu a používání ostatních matematických operací.
Výtvarnou stránku jsem řešila rozmanitými prostředky, používala jsem akvarelové a anilinové barvy, barevné tuše, inkousty, tempery a převážně fixy, které nelze mnohdy jinde pro jejich propíjivost použít. Líbí se mi jejich sytost a v dnešní době již široká škála přírodních odstínů. Využívala jsem ty materiály, jenž se nerozmazávají. Dá se říct, že jsem pracovala se vším, co mi přišlo pod ruku, a tak zde nechybí tkaniny, výstřižky novin, potrhaného papíru, krajky a další výtvarně zajímavé věci.
Typografie je řešená volně, a protože je písmo ručně psané, mohla jsem ho na rozdíl od Sedmé hlavy ještě více zapojit do ilustrací.
Pro inspiraci jsem si sehnala z různých zdrojů původní panoramatická leporela od našeho tvůrce Vojtěcha Kubašty, jenž byl v této oblasti naprostou špičkou. Bohužel jeho knížky dnes již nevycházejí, a proto jsem byla odkázaná na ty původní, mnohdy potrhané, zničené a často nefunkční. Abych přišla na princip těchto dávných pokladů, musela jsem je nejdříve opravit.
V dnešní době se panoramatickými leporely zabývá například pražská výtvarnice Lucie Seifertová, avšak podle mého názoru se dlouho neobjeví autor, který by Vojtěcha Kubaštu překonal.
Panoramatická leporela jsou obyčejně tvořena z jednoho kusu kartónu, avšak držet se tohoto faktu jsem nepokládala za nutné. Své leporelo jsem řešila dalším a dalším navrstvováním materiálu, který jsem při nezdaru mohla (mnohdy opakovaně) strhávat. Byl to jednodušší styl práce a navíc u těchto původních knížek se mi moc nelíbí, že jsou vidět i ty vnitřní části, které by měli zůstat skryty. Zadní strany jednotlivých vrstev jsem také vybarvila, i když nejsou na první pohled vidět.
Protože v některých panoramatických leporelech si čtenář musí některé části narovnat sám a tudíž je možné, že některý prvek opomene, snažila jsem se, aby po otevření stránky byla hned vidět konečná verze. Také mi záleželo na tom, aby všechny části byly pevné a posouvátka byla funkčí, tudíž také co nejvíce odolná opotřebení.
Na závěr této kapitoly bych se ráda zmínila ještě o další inspiraci k této práci, kterou mi byl japonský loutkoherec Nori Sawa působící na pražské DAMU. Ve svém představení Pieces (Kousky) používá esteticky i technicky dokonalé loutky, které se mění při nasazení na ruku jednoduchým překládáním přes pěst, přičemž jedna loutka může v sobě obsahovat třeba deset dalších a ještě se může změnit v masku. Největším okouzlením však byla pro mne jeho panoramatická knížka použitá jako opět loutka. Ztvárňovala historickou architekturu měst a jiných prostředí, byla z jednoho kusu silného kartónu, ale co hlavně, všechny prostory v ní začínají již na všech třech okrajích knížky, takže při zavření má tvar širokého písmene U.
3. 3 KLUBKO, KOČKA A PLETACÍ DRÁTY
V této části diplomové práce jsem uvítala možnost vytvořit leporelo jako stojící objekt. Přestože můj původní záměr byl leporelo prošít červeným klubkem vlny, které by bylo umístěno za posledním obrázkem, po konzultaci s vedoucím diplomové práce, kterému se líbily mé předchozí kresby drátem, jsem se rozhodla dráty použít i nyní. Z nich jsem také na konci objektu vytvořila rozcuchané klubko. Je až s podivem, jak se tyto prvky v jedné pohádce sešly. Mimochodem mám též velmi kladný vztah ke kočkám a chtěla jsem, aby v nějaké části mé diplomové práce figurovaly právě ony.
Protože jsou leporela na opačné straně čtena zase nazpátek, poslední ilustrace na přední straně je zároveň prostřední a tedy v místě, kde příběh nejvíce graduje. Tuto gradaci jsem chtěla ještě něčím umocnit, a tak jsem jednotlivá okna seřízla od nejnižšího po nejvyšší, a navíc k tomu jsem na konci leporela (a zároveň doprostřed děje pohádky) vyrobila právě výše zmíněné drátěné klubko.
Sedm oken objektu je vytvořeno z lepenky o síle 2 mm a jako základový podklad je použit latex. Kreslila jsem převážně hnědou tuší a vybarvovala akvarelovými a v menším měřítku anilinovými barvami. Jako doplňky jsem použila jiné barvy tuší, temperu a vlepování barevných papírů.
Pokud jsem v Sedmé hlavě i v Zahradě podřizovala typografii ilustracím, zde to bylo naprosto opačně. Nejdříve jsem řešila texty, jejichž vizuální stránku jsem volila podle celkového stylu jednotlivých oken, písmo jsem psala ručně v požadované úpravě na barevné kartóny temperou, vystřihovala ho a vlepovala do oken. V jiném případě jsem psala text tuší přímo na lepenky. Typografii jsem podřizovala i směry proplétání spojovacích drátů a konečně i samotné ilustrace.
Seznam pramenů:
citace http://www.baldachyn.cz/casual/mm.html
citace http://www.ladeni.magdalena.cz/text.asp.txt?=2002_03%5
cemelmilomacourek.xml
http.//www.baldachyn.bloguje.cz/17102_item.php
http://www.baldachyn.cz/casual/causamm.gif
http://pes.internet.cz/scifi/clanky/25109.html
KARFÍK, V.: čas. TÝDEN, IX, 2002, s.86, čl. Básník mnoha talentů
SPÁČILOVÁ, M.: MF DNES, 1. 10. 2002, s. C/6, čl. Skonal Miloš Macourek, muž, jenž se smál
POŠ, J. :Výtvarníci animovaného filmu, Praha, Odeon 1990
TIBITANZL, J. : Panáčci na plátně, Praha, Čs. filmový ústav 1989